říjen 2019

Po Út St Čt So Ne
01 02 03 04 05 06
07 08 09 10 11 12 13
14 15 16 17 18 19 20
21 22 23 24 25 26 27
28 29 30 31
<   >




Europa Park 2012 (napsal Lukáš Lyčka)

Už od hmatatelných znaků že Wodan bude dokončen, bylo jasno, že letos jedeme do Europa Parku, no a když můžeme hned, proč čekat do podzimu. (jako obvykle mimo sezónu). Finální domluva zněla tedy Epp 2 dny, a po cestě Holiday Park.

Protože zaúřadoval šiml rozvrhu v HolP, který nachystal, že tyto týdny prostě ne, a pouze o víkendech otevřeme, rozvrh vyšel 26.+27.4 EuropaPark, a 28.4 (sobota) po cestě domů se zastavit do HolidayParku.  Sestava tentokrát ve třech, já (naprostý nadšenec), kamarád-kolega (čerstvý nadšenec ve fázi rozkoukání se) a má přítelkyně teprv podruhé v parku vůbec (HP), a v Epp prvně celkově. Nejdřív popíšu tak nějak průběh, a v závěru se budu věnovat detailně atrakcím samotným. Budík zvoní na půl čtvrtou a ve čtyři opouštíme matičku stověžatou naší oktávkou a jedem co to jde. Německá hranice potěší a my zrychlujeme (průměrem cílíme 160, obvykle 130). Inzerované zlepšení počasí po předchozím kabonivém týdnu je znát již při východu slunce, což zvyšuje naše obavy z návalů. Cesta ke Karlsruhe s jedním obousměrným provozem, nicméně hladce, dostáváme se na vzdálenost cca 80km od Epp a přichází rána osudu. Zpomalujeme v kolonách, místy zcela stojíme i několik minut, bez možnosti sjet jinam. Zoufalost, že jsme na dosah a bezmocní graduje.Tratíme hodinu a ve finále sjíždíme dříve z dálnice, přijíždíme do Rustu od severu přes sousední vesničku Kappel, parkujeme u našeho hotelu 3 minuty chůze od vstupu, a v 11:20 jsme u hlavní brány.

Už od pohledu je zde více lidí, ale nedočkavost malého dítěte před ježíškem, při našem pohledu vzhůru k místnímu stříbrnemu gigantovi, nás žene krze bránu. Fronta u pokladen veškerá žádná, propustnost turniketů brány rovněž garantuje pohodový vstup. Odhodíme, co nepotřebujeme na prvních toaletách, a aby jsme tomu dali pořádně za uši, na zahřátí dáváme SilverStar. Fronta přesně k hranici budovy, tedy dolů, kde je zkušební sedačka s pracovníkem-lovcem dětí. Navzdory mírnému znepokojení stojíme tak 20 minut a jedeme. První jízda vydařená, a proto repeté, tentokrát skoro 25 minut ve frontě, ovšem opět odměněno kvalitní jízdou. A proto, že se jezdí k naší radosti na 3 vláčky, zachovává si u mne stále atrakce prim v poměru fronta/zážitek. Ostrým pochodem do letního počasí míříme k důvodu naší urgentní navštěvy, tedy vstříc dřevěnému bojovníkovi, Wodanu. Trošku se hledáme, ale nakonec se kocháme vstupní branou a vůbec vizuálním dojmem celé atrakce. Dole u vstupu zdomácnělý moderní ukazatel digi-čas čekání, ten však míjíme, a vstupujeme do frontoviště. To upoutává svým velmí stylovým provedením dřeva a průchodem přes podzemí. Vzhledem k tomu, že je po poledni, lidí je zde dost a proto velmi brzy stojíme a kocháme se. Frontu si krátíme kamenným kvízem podél fronty, kdy vždy na jednom kameni je odpověd z minula a čerstvá otázka na příště (Musíte si ovšem vystačit s GER/EN/FR jazyky). Doposouváváme se přes několik prvků, které vám nevyzradím, nicméně udělány jsou pěkně, druhé podzemí, pěkné, pěkné jen už tady stojím vážně dlouho, nakonec se opět vynoříme, již před schody přímo do stanice, dostáváme se na řadu, kde obsluha striktně diktuje místo, kam jdete, což nás překvapuje, nicméně jsme usazeni někde uprostřed a vyrážíme po cca 45 minutách na jízdu. S dobrými dojmy vystupujeme, a jsa si vědomi, že po druhé tuto frontu nebudeme stát v této podobě jdeme dál s potřebou se zchladit, míříme přes hot-dog v norsku na Atlantidu.

Tam jsme svědky zařazení další lodičky do provozu přes jeřáb ze skrytého depa ve stanici. Fronta se hne a my po cca 15 minutách nasedáme, a jsme taženi vstříc vodě. Protože je opravdu více lidí, tak nahoře se nekoná tradiční otočka o ¾, nýbrž pouze o čtvrt a rovnou na protější kopec směr k vodě. Zkropeni a osvěženi jdeme dál, a protože sluníčko nepolevuje, bereme to přes klády, tedy Tiroler Wildwasserbahn, kde jsme ve frontě na konci plně obsazeného hada pod dřevěným přístřeškem. Za 20 minut jsme po zásluze skropeni zrádnou izolační zdí po prvním sešupu a s úsměvem na rtech a zcela promočeným prádlem v oblasti sedu kráčíme na sousední alpský vláček (Alpenexpres Enzian), tam čekáme asi 4 jiná odbavení a jedeme. Letošní dávka vůně v jeskyni je znát velmi zřetelně, a protože alespoň 2/3 z nás jsou omámeni, bereme to z exitu Enziana rovnou pěšky diamantovou stezkou ještě jednou okolo skrz horu a tretkový obchůdek, který nám připomíná, že děti jsou zde v ráji. Absence třetího ze tří gigantů nás nutí jít směrem na BlueFire, a tak tedy jdeme, načež u brány Gazprom jsme mírně pohoršeni 30-ti minutami, které se následně ukážou jako 45 a to si ještě nejsme zcela jisti. Celkově je ve frontě nepříjemné horko, a stánky působí spíš na škodu než na občerstvení, kdy se vyhýbáte spolučekajícím, kteří se krmí vším, bez ohledu na to, kde stojíte nebo ne. Při čekání se kocháme sálajícím teplem nad brzdnými magnety u dojezdu a jsa pobaveni technickými vymoženostmi moderní doby, pokračujeme do budovy. Opět přiřazeni striktně na konkrétní místo si dáváme jedno kolo. Kvalitní jízda nás odmění za čekání a kráčíme dál parkem. Protože opět řádně ohřátí z fronty mezi kameny tíhneme k vodě, dáváme rafty, kde po cca 15 minutách jsme zchlazeni jak atrakcí, tak škodiči na ochoze, kteří obětují 50c. Doplňujeme houpací loď, kdy jsme hned druhou jízdu vyžrali poslední řadu čistě pro sebe. Pěkně rozhoupaní s podvečerem za zády míříme na prakticky pravidelnou závěrečnou rotovačku na SilverStar. Po cestě ještě zpestříme EuroSat, a docházíme k SilverStar. Tam sice fronta nějaká je, nicméně atrakce vlastním způsobem velmi kvalitně ubíhá, a tak stíháme v souladu s prodlouženou zavíračkou do 18:30 otočit celkem 3 jízdy. V závěru jsme dokonce zcela poslední vláček s lidmi, který opouští již prázdnou stanici vstříc gravitačnímu dobrodružství. Po dojezdu opět do stanice se mezinárodními gesty spolu s další osádkou našeho vláčku dorozumíváme a gestikulujeme, že „ještě jednou“, načež obsluha s usměvem na rtech mezinárodně gestikuluje že ne :-). Co by technici, tak ještě nakukujeme z výstupové strany na uklizení všech vláčků do depa a zajímá nás, jestli ten poslední-náš bude možné odcouvat na přesuvnu, nebo si dá prázdný kolečko. Pokud vás to taky zajímalo, tak umí s ním couvat :-), dva šoupli, a třetí couvl zpět a dobrou do depa.

Odcházíme zcela unaveni po 650 km v autě a slušném dni v Epp do hajan do přilehlého hotelu. Ráno jsem opět burcovačem celé skupiny, vstáváme v 7:30 na bohatou snídani, posilněni vším možným od čajů po kafe, míříme ostrým pochodem k bráně, kde obětujeme druhý útržek z dvoudenní vstupenky.

Protože jsme minule BlueFire mírně zanedbali, bereme netradičně od brány levou stezku, a v patách parního vláčku, který praská ve švech, míříme po svých nejrychleji k BlueFire. Do frontoviště procházíme a stojíme bez kroucení na konci v dlouhé štěrkové stezce podél startovací tratě. Všímáme si krátkého zastavení atrakce, kdy přidávají další vláček, a na jednom z nich vzadu cifry 5. Po kratším vyšetřování zjišťujeme, že se jezdí na 4 vláčky (1-3-4-5) a dumáme a přivoláváme kinezí dvojku také do koloběhu. Nepovedlo se. Jedeme trojkou a protože je výlez z BlueFire přímo naproti Wodanově bráně, dáváme dřevěnku, nyní se zkrácenou verzí frontoviště, která vynechala dlouhou smyčku-vodní tůňku s gigantem, párou a plameny, a míří rovnou k stylovému podsvětí. Po cca 25minutách ve frontě jsme opět natvrdo přiřazeni do řady a jedeme. Dnes i pejsci na vrcholu výtahu dávají ohnivě znát svou přítomnost ku naší radosti, že to funguje. Řádně vytřeseni  a potěšeni informací, že dnes jezdíme do 19 h, vykračujeme dál, dáváme to dál přes Atlantidu, klády, alpský vláček, Poseidona, opět k Silverstar, kde dáváme dnešní premiéru, a to hned 3x.

Pro jistotu před obědem dáváme čistě prezenčně 15 minut fronty do EuroMir a po jízdě procházíme expozoci nad frontovištěm. V ruském fast foodu hned vedle zkouším Wodan Burger, který ujde, a míříme dál. Cestu nám zkřížil slavnostní průvod asi osmi alegorických vozů s tématikou Epp a hudebním i výtvarným doprovodem. V jejich stopách si jdeme bez fronty zastřílet laserem na Atlantiského dobrodruha a pak dorážíme s asi 20 minut frontou „kuřecí dráhu“ (nebijte mě, kamarádův termín), tedy Materhorn Blitz – mini steel myšky. Na tuším loňskou novinku Volo da Vinci jsme šli ze zájmu zjistit „o čem atrakce vlastně je“ a poté, co jsme si 15 minut vystáli frontu, jsme byli vyprovozeni ven, neboť došlo k poruše a krom zastavení se i právě jedoucí vraceli zpátečkou zpět. My jsme atrakci neabsolvovali, nicméně jsme ji i před i po viděli celou dobu jezdit, takže holt smůla, která nás tolik letos netrápila. Celkově tento druhý den je více lidí, ale paradoxně jakoby jen mladších s dětmi, protože nával je spíš na atrakcích s nižším limitem výšky. Doplňujeme ještě prezenční seznam atrakcí o rotační rozptýlení ve Španělsku, a opět zakončujeme na Silverstar, kde testujeme všechny možné řady, a krom první máme kompletní kolekci plus něco navíc. Opět posledním vláčkem zakončujeme 6tou jízdu v řadě, téměř bez front, tedy frontou jen k staniční místnosti vždy čekáme 3 vláčky maximálně. Pokud k nám obsluha strčí někoho bojácného, povzbuzujeme a vybízíme ke zvedání rukou, což se nám daří a máme na svědomí dva nové nadšence, kteří evidentně jeli prvně a nechali se vyburcovat ke zvedání. Uzavíráme naši druhou celodenní návštěvu v Epp a jdeme spát. Druhý den míříme zpět do Prahy přes Holiday Park (druhá, výrazně kratší recenze..)

Závěrem k návštěvě hodnotím pozitivně, i když zájem o nového Wodana razantně mění návštěvnost k lepšímu pro park, k horšímu k nám pak ve frontách. Pokud se to ustálí na podobu, kterou jsem zažil v srpnu 2010 a červnu 2011, těším se na příští rok.

Shrnutí k návštěvě 26.-27.4 v Europa Parku:

Lidí překvapivě více, na to že vloni o měsíc později jich tam bylo polovic. Park si stále drží kvalitu a úroveň, kterou je znám. Ve čtvrtek zavírali v 18:30, v pátek 19:00 kdy s úderem 19:00 zavřeli frontu a každý kdo stál, ještě jel. Okolí mírně kazí probíhající stavba (tuším poslední) části nového hotelu, nicméně na park samotný to až tak vliv nemá. Přilehlý Holiday camp čile žije hlavně večer, a byl tak z poloviny obsazen, pokud bych jel ekonomicky, rozhodně bych jej volil ať už stan nebo teepee co by statickou stavbu. Parkovné u Epp pod Silvestar 4€ se myslím neměnilo.

Nyní k dráhám:

Jak jsem zmínil, na BF, Wodanu přiřazují místa, na BF pomáhá gesto ke kterému vás vybízí i promítaná videosekvence na LCD ve frontě „jsme tři“ a podobně. Na SS to je volnější díky řadám po čtyřech, ale obsluha často před nástupem obchází branky a gesty zjištuje stavy. Na Wod+SS je někdy ve frontách docela dusno a tak jsme často hledali po čichu místa závanem vzduchu, ale nic co by jste 3x za den nezvládli.

-Wodan má jednoznačně nejlepší tématické zpracování a ztvárnění, majestátná stanice, frontoviště pěkně udělané, jen se ta fronta moc nehýbe. Osobně by mi vadilo probíhat nejdelší konfiguraci frontoviště celou, protože ač se nezdá, umí být hodně dlouhá, zkrácení na minimum je i tak pěkná tůra okolo, nicměně celkově plus. Je zde mnoho pěkných detailů, které neprozradím a doporučuji si je najít, je na co koukat. Jízda na dráze mi osobně připadá víc agresivní, a někdy docela drncavá. Byl jsem zvyklý na Colossos, tohle drncá víc alespoň v ohledu na to, čím zrovna projíždí. Prvky jsou trošku překvapivě řazené, což bych značil jako plus, nicméně já v tom pocítil omezenost návrhu trasy dráhy ze strany místa. Dojmy ostatních si rád vyslechnu po sezóně kdy bude jasněji. Wodan rozhodně důstojně doplnil kolonku „dřevěnka:“ v Epp, kdy v pomyslné trojci SS-BF-Wod tvoří právě tu trojku.

-SilverStar mi letos připadal mnohem víc drncavý projevem jízdy oproti roku 2010 a 2011, v prvním dolíku zejména, a pak i v několika dalších místech. Krajní sedadla jsou nejvíc znát v tomto směru, jinak samozřejmě stále top atrakce jak má být.

-BlueFire mě rmoutí svou neschopností vypořádat se s frontou, kde upgrade na gazprom frontoviště věci ještě trošku přihoršil, jinak jízda je stále top kvality. Poprvé vůbec z asi 20-jízd se mi stalo, že jsme byli zastaveni v blok-sekci za lopingem, a to zcela, stáli jsme asi 15s, a pak opět jízda (ovšem již mírně pomaleji). Výkrut v závěru měl pak úplně jiné ražení, takže jako zkušenost dobrý, ale příště raději rovnou. Vláčky jezdí 4, výstup se praktikuje dřív než na místě nástupu a zadem se chodí pro batohy a pak rovnou ven.

Ostatní fronty na atrakce navzdory slušné obsazenosti parku byly menší, akceptovatelné, nebylo to čiré jízdní šílenství, ale kdybych jel na jeden den, svezl bych se tak akorát asi na všem co jsem plánoval.

Stánky fungovaly všechny, ceny byly přiměřené celkovým okolnostem, nic co by nás nezarazilo, čistota a provoz toalet opět velmi kvalitní, nemám co vytknout.

Návštěvu parku mohu pouze doporučit, s přáním hezkého počasí a malého počtu ostatních návštěvníků se těším na budoucí..

 

Lukáš Lyčka

Aktuální hodnocení: 0,0 / 5

captchaNelze-li číslice přečíst, zkuste obnovit obrázek.