listopad 2018

Po Út St Čt So Ne
01 02 03 04
05 06 07 08 09 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30
<   >




8. Den - Parc Asterix

Po protivném zazvonění budíku a krátkém rozkoukání, nedočkavě vytahujeme roletu s očekáváním, jaké počasí nás do nového dne přivítá tentokrát. Venku je pošmourno, poprchává a nebe je jedna velká šedivá placka. Po snídani, kde nechyběl maestro chrchel, zadáváme do navigace Parc Astérix, který je další zastávkou naší francouzské tour. Počasí je ještě horší než před snídaní, celá cesta probíhá za hustého deště a u jednoho z kruhových objezdů projíždíme kolem dodávky, dávající si šlofíka ležíc na boku. Navigace nás vleče nezvykle po vedlejších komunikacích a čím menší vzdálenost nám do parku zbývá, tím užší cesta se před námi klikatí. S pocitem, že má navigace ve svém repertoáru nějakou fintičku, jak přijet k parku z druhé strany než-li ostatní, pokračujeme v cestě. Ve chvíli, kdy nám ta malá placka za oknem nahlásila, že jsme dojeli do místa určení, stojíme v lese u dřevěných vrat, která ani s trochou fantazie nevypadají jako vjezd na parkoviště druhého největšího francouzského park. Nejsou to ani žádná jiná vrata od parku, ale prostě jen nějaká vrata. Nad navigací lámeme hůl a po krátkém bloudění zapínáme drahá roamingová data na chytrém telefonu, který nás po další chvilce bloudění konečně zavede k branám parku.

Na parkovišti, které je celkem slušně zaplněné využíváme mocné síly modré kartičky s piktogramem vozíčkaře  a parkujeme nejblíže vstupu do parku jak je to jen možné. V tento okamžik nám nedělají radost dvě věci.. Jednak déšť a také fakt, že do parku který má většinu září otevřeno jen o víkendu proudí množství lidí více než malé. Stejně jako do Disneylandu máme s Juldou koupené a vytisknuté vstupenky přes internet a Topíka s Bohoušem opět čeká zakoupení zvýhodněné vstupenky na pokladnách. Tentokrát už se to obešlo bez větších útrap a my mohli vstoupit do parku, kde první naše kroky zamířili k regálu s pláštěnkami. Žluté pončo s logem parku na zádech stálo bezmála 8 EUR, ale, dnes to asi bylo nejlépe investovaných 200 kč z celého dne. Deštíček nám bubnuje do igelitových pláštěnek a my s povzdechem sledujeme velké množství lidí proudící napříč celým parkem. Nemůžeme ani fotit, ani točit a zatím jen bloumáme po parku a vstřebáváme fakt, že dneska se to asi moc nepovede. Svezeme se zatím jen na menší horské dráze a volíme vyčkávací taktiku. Zhruba po hodině se souvislý déšť, mění v občasné přeháňky a my využíváme každou chvíli k focení a točení horských drah. Jak poznáváme, tak Astérix je jeden z nejfotogeničtějších parků v kterém jsme kdy byli, ale díky velmi šedivé obloze a přítmí jsou veškeré naše nápady a cit pro focení horských drah zašlapány hluboko do země. Nemůžeme si nevšimnout front, které se u velkých horských drah tvoří a nedokážeme se rozhodnout z čeho máme být více zoufalejší. Nicméně se to snažíme brát s humorem, přestáváme lamentovat a vyrážíme si také užívat.

Procházíme takřka na druhý konec a tak nějak nám dochází, že tento park je vážně pěkně udělaný. Vlastně je to jeden z nejhezčích parků a to je pro nás velmi nečekané překvapení. My ho pořád měli za takového francouzského šmudlu a ještě když jsme odjížděli z Disneylandu, tak jsme žertovali, že si budeme muset parkové úpravě odvyknou, protože Parc Astérix bude jiné kafe. Navíc je rozdělený do několika tématických částí, které jsou na rozdíl od mnoha jiných parků zřejmé a nekončí za rohem, kde už jsou považovány za zbytečnou investici. Škoda toho počasí, ale i to se nakonec celkem umoudřuje. Svlíkáme žluté pláštěnky a rázem přestáváme vypadat jak chemická jednotka na dovolené a jdeme se postavit do fronty na výsostný Oziris. Ne, my vlastně nemusíme, protože disponujeme ZTP express passem, takže prostě jdeme rovnou na nástupiště, kde nás obsluha odkládá stranou za roh a zapomíná na nás. Slečnám zejména černé barvy, ale nemůžeme vůbec nic vyčítat, protože to co se děje na nástupištích je naprostá anarchie. Člověk vystoupí z "vláčku" stoupne si metr od kraje nástupiště a čumí jak bacil do lékárny. Tohle udělá 20 lidí, kdy jeden se chce podívat jak to funguje, druhej si chce vyfotit vnoučka v sedačce a vzniká jeden velký chaos. Na upozornění většina nereaguje a chvílemi ani nevíte kdo je na nástupišti obsluha a kdo trouba, který nehodlá odejít. Něco podobného jsme nikde jinde neviděli a koukali jsme na to hodně překvapeně, protože v mnoha parcích byl problém stát i na schodech 30 metrů od nástupiště. Paní, asi obsluha nás usazuje do sedačky a my napnutí jak kšandy čekáme, jaká ona ta jízda bude. Stejně jako dráha Monster ve Waligatoru, tak i Oziris je skvost od firmy Bolliger &  Mabillard a taktéž velmi podobný pověstnému Katunu v Mirabilandii. Jízda s 5ti loopingy byla skvělá, ale nemohli jsme si odpustit srovnání s Monsterem, který je prostě lepší. Vlastně je pro většinu z nás úplně nejlepší.

Následuje návštěva vedlejší atrakce, která jsou vlastně gumové čluny kulatého tvaru svištící obrovským tobogánem. Zábava byla větší než jsme čekali a chvílemi jsme si to klouzaly i docela ostře. Z pobíhání v dešti a svezení na třech atrakcích nám ale vyhládlo a my zapadli do nejbližší vyvařovny, která byla obrovská, ale došlo jim kuře, které jsme si chtěli všichni čtyři dát. To jsme zjistili až u pokladen, kde si jídlo z obrázků vyberete, zaplatíte a dostanete poukaz. To je fajn systém, protože stojíte, za vámi se dělá fronta a vy nevíte co jiného si máte dát. Navíc obrázky jídel byly rafinovaně schované z dohledu pokladní, takže jsme na ně nemohli ukázat a museli jsme je odříkat ve francouzštině. Všichni jsme si dali nějaký kus-kus mix, který za cenu 12 EUR nebyl teda žádný velký gastronomický zážitek.

Po dojedení jídla nevalné chuti jsme jen přešli cestu, mávli ZTP průkazkou jak kouzelným proutkem a už jsme seděli v kládě a brázdili vody úzkého koryta. Plavba byla hodně dobrá a shodli jsme se na tom, že tyto klády jsou jedny z těch lepších a ve výsledku i docela mokré. Pokračujeme opět jen o kousek dál na místní bobovou dráhu, kam díky kouzelné průkazce opět nastupujeme bez sebemenšího čekání. Už při stoupání se nám naskytne pohled, nebo spíše nadhled, na který z ostatních bobovek nejsme zvyklí. Stoupání do výšky nemá konce a až nad špičkami korun stromů se přehoupneme přes okraj a užíváme si velmi rychlou a svižnou jízdu, která se zdá stejně jako stoupání nekonečná. Naprosto nejlepší, nejvyšší a nejdelší bobovka na které jsme kdy byli.

I přes mrzuté počasí, neváháme a vyrážíme na stříkací loďku, před kterou se pečlivě zabalíme do žlutých protiradiačních obleků. Na rozdíl od většiny ostatních loděk, tyto nabízí celkem dlouhou a nudnou projížďku, která prodlužuje čas před sklouznutím z výšky a zabořením do vodní hladiny. Stejně jako z klád vylézáme o trochu mokří v místech kam pláštěnka nedosáhne a jdeme na další vodní atrakci, kterou jsou rafty. Je to fajn, když vám vyjde počasí v parku, kde je více vody než v některých aquaparcích. Rafty jsou celkem podprůměrné a možná se nám na nich podařilo i uschnout. Rozdělujeme se na dvě dvojičky, kdy jedna si jde odpočinout a zahřát u kafe a druhá jde fotit a vyzkoušet druhou Loopingovou dráhu v tomto parku. Již bez kouzelné průkazky se dnes poprvé stavíme do fronty, která je naštěstí jen na nějakých 15 minut. Opět si všímáme toho, že chybí jakákoliv informace o délce fronty, která je ve většině parcích naprostým standartem. V Asterixu asi mají pocit, že to ostatní vědět nechtějí, jinak si to nedokáži vysvětlit. Po chvilce čekání, tedy usedáme do jedné z posledních řad vozíku a míříme k vrcholu sedmiloopingového monstra. Jízda je naprosto výborná, přetížení je hodně znatelné a i přes věk 23 let a příslušnosti k firmě Vekoma, jsou průjezdy loopingy stále celkem komfortní záležitostí. Jsou lidé, kteří dráhu Goudurix pomlouvají kde mohou, ale my jsme si jí kupodivu užili a jízdu nemůžeme jinak než doporučit.

Nastává menší rozhodování, jestli budeme chtít stihnout delfíní show a nebo dřevěnku Tonnerre de Zeus, na kterou je momentálně celkem solidní fronta. Jelikož delfíních show už jsme viděli pěknou řádku, tak se stavíme do fronty z které můžeme obdivovat kytičkované spodky Zeuse, boha nebes. Přesně za hodinu se dostáváme na řadu a usedáme do poslední řady a z výrazů odchozích a nekontrolovaného smíchu tušíme, že nás nečeká nic jemného. Jízda je opravdu zlá, drncavá a nepříjemná. V sedačce lítáte jak papírovej čertík a v několika chvílích máte pocit, jako by vás někdo vší silou nakopnul do zadku. Déšť který nás bičuje do obličeje celou marnost jen umocňuje. Pokud se nevyžíváte v mlácení sebe samého, tak se snad této dřevěnce obloukem vyhněte.

Hodina čekání na Zeuse, nám ukousla značný díl z otvírací doby parku, která se pomalu blíží ke svému konci. Cestou k východu si ještě všímáme, závady na raftech, které se plné lidí nahromadily před výjezdem na nástupiště. Vypadalo to jak podzimní sraz fanoušků raftů, kterým stejně jako nám nevyšlo počasí. Zrovna přichází technici s nářadím, tak se jen škodolibě pokocháme tím nevšedním pohledem a pokračujeme směle k východu. Zhodnocení a krátká debata na sebe nenechá dlouho čekat a všichni se shodneme na tom, že Parc Astérix nás velmi mile překvapil jak tématikou, tak nabídkou atrakcí. Za nepřestávajího deště přijíždíme zpět do Meaux, kde povečeříme opět v nedalekém Quicku a krátce na to se ubereme k odpočinku před zítřejší cestou do Německa.

Přejít na devátý den - Cesta do Německa

Galerie

8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix 8. Den - Parc Asterix
Aktuální hodnocení: 0,0 / 5

captchaNelze-li číslice přečíst, zkuste obnovit obrázek.