únor 2018

Po Út St Čt So Ne
01 02 03 04
05 06 07 08 09 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28
<   >




Heide Park 2015 (napsal Topík)

Tak tedy zase Heide Park, německá dvojka, loni jsme s ním sezonu 2014 uzavírali a nyní s ním novou sezonu 2015 zahajujeme. Pokud budu mluvit za naši partu, tak jsme tentokrát mezitím nikde soukromě nebyli. Heide Park – to je taková jistota, všichni víme, co od něj můžeme čekat a on to nakonec splní.

Doménou parku jsou hlavně horské dráhy, a to zejména adrenalinové. V letošním roce slaví své 37. narozeniny a tak doufáme, že se třeba dočkáme k jeho blížícím se kulatinám nějaké špičkové dráhy. Pokud by se Heide Park „pochlapil“ a něco postavil a zprovoznil dříve, než v jubilejním roce, tak bychom se vůbec nezlobili. Samozřejmě kvalitní horská dráha nebo jiná atrakce je obrovská investice a na tu si musí vydělat, z větší části ze vstupného. Peníze ze vstupného jsou však přímo úměrné návštěvnosti a ta je zase přímo úměrná (zejména) kvalitě parku a atrakcím, které přitahují návštěvníky. Tím se celý kruh uzavírá a my držíme Heide Parku palce, aby se mu celkově dařilo.

Jedním z úsporných opatření parku je zkrácení otevírací doby, ráno o hodinu, otvírá se v až v 10 hodin a večer rovněž o hodinu, zavírá se už v 17 hodin. Ale i tato provozní doba je řekněme dostatečná za předpokladu, že park není příliš zaplněn a tak se dají pohodlně stihnout jízdy na všech zajímavých atrakcích a na těch hodně oblíbených i několikrát po sobě. Pro nás znamená posunutí otevírací hodiny i posunutí odjezdu z Prahy. Kolem půlnoci jsme se sešli všichni v pořádku, byť za deště, ale věděli jsme, že v parku by pršet nemělo. A tak jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. Cesta tentokrát proběhla bez sebemenšího zdržení, a to včetně okolí Hannoveru, který nás už párkrát trochu poškádlil. Již po cestě bylo jasné, že počasí bude příznivé, to znamená bez trvalejšího deště, i když naopak teplota cestou na sever výrazně klesala. Když jsme dorazili do cíle, tak bylo sice slunečno, ale rtuti v teploměru se nechtělo vyšplhat výše, než několik stupínků nad rysku označující bod mrazu. Na obřím parkovišti pro autobusy se ten náš krčil zatím jako první a jediný.

Po vyřízení nezbytných formalit jsme vešli do bran parku, ještě před desátou, ale to je jen prostor bez atrakcí, jen s prodejnou suvenýrů a s několika dalšími stánky. Podle počtu lidí, kteří se v tomto meziprostoru zatím shromáždili, jsme odhadli, že návštěvnost bude tentokrát velmi nízká. Nemýlili jsme se, po otevření brány do hlavní části parku se čekající hlouček rozptýlil v obrovské ploše parku a celkově to působilo až liduprázdným dojmem. Později během dne ještě nějací návštěvníci dorazili, ale i tak to byla jedna z nejnižších návštěv, jakou jsme zde zažili. Nízká návštěvnost je dobrá i špatná okolnost zároveň, dobrá proto, že na atrakcích nejsou fronty a špatná proto, že potom park působí až trochu smutným dojmem. A nízká návštěvnost má pak i ten důsledek, že je na dráhu nasazen jen jeden vláček, což zase prodlužuje čekací dobu. Ale v zásadě jsme byli spokojeni a hned za vchodem jsme tradičně nasedli do vyhlídkového vláčku, který nás zavezl blíže k atrakcím a dále postupovali dle osvědčeného schématu, který je ovšem dán umístěním atrakcí v parku.

A tak jako vždy přišla rozcvička na starém dobrém Big Loopu, samozřejmě bez čekání a dále po okruhu ještě novotou vonící Flug der Dämonen. Toho jsme si vyzkoušeli již loni a tentokrát jsme měli pocit, že je trochu ostřejší, že ho inženýři od loňska trochu poladili a tak jízda byla více adrenalinová. Po Démonech bývá na řadě špičkový volný pád Scream, ale ten byl tentokrát bohužel mimo provoz, což se nám přihodilo už podruhé, co do Heide Parku jezdíme. A cedule před atrakcí nám vzala i poslední zbytky naděje – odstávka je dlouhodobá. Po delší době jsem se opět svezl na zavěšené dráze jménem Limit, asi proto, že měla nový žlutý kabátek. Ale cukavá jízda mě ubezpečila, že nový je na Limitu opravdu jen ten kabátek. Asi nemá smysl pořád popisovat jednotlivé atrakce, které jsou notoricky známé, ale u jedné bych se přece jen rád zastavil. Po Limitu následuje jedna, na kterou se vždy těším. Jedná se o stánek se zmrzlinou, která je prostě výtečná, ale tato atrakce bohužel není v ceně vstupenky. V tu chvíli mi nevadilo ani chladnější počasí, a i když se během dne přece jen trochu oteplilo, tak přesto můj batoh s kraťasy a tričkem zůstal celou dobu v úschovné skříňce. Za zmínku ještě stojí vystřelovačka Desert Race, na které jsme se svezli a hned nato se část naší skupiny rozhodla, že si ho střihne ještě jednou. Postavili se znova do minifronty, ale ta vůbec nepostupovala, až nakonec došlo k odstávce i této dráhy. U vystřelovacích drah to bývá poměrně dost časté, jedná se o složitá zařízení. Tím ale byly mimo provoz už dvě hlavní atrakce, později jsme zjistili, že mimo provoz je i strašidelný zámek Krake lebt. Těžko odhadovat, jaký důvod vedl k jeho uzavření, oproti vystřelovačce, u které to lze pochopit. Naštěstí dráha Krake v provozu byla. Ve výčtu odstavených atrakcí ještě byla otáčivá rozhledna.

Atrakce jsme procházeli relativně rychle jednu za druhou, až nastal čas oběda, což je taky důležitý moment při návštěvě zábavního parku. Loni jsme jedli na břehu jezera v restauraci typu „sněz, co můžeš“, ale vzhledem k tomu, že tam nebyl žádný super výběr a navíc jsme měli pocit, že cena byla zvýšena, tak jsme navštívili osvědčenou samoobslužnou restauraci s terasou. Je tam příjemné posezení s výhledem na vodní bitvu. Ta ale vzhledem k chladnějšímu počasí a k nízké návštěvnosti byla prakticky opuštěná, jen pár puberťáků tam pobíhalo a snažili se naplnit poslání vodní bitvy. Po obědě se naše velká skupina rozdrobila na několik menších a celkově jsme zvolnili tempo. Na řadu nakonec přišly zbývající atrakce a eventuální zopakování těch nejoblíbenějších, což je asi nejvyšší dřevěnka na světě Colossos, wing coaster Flug der Dämonen a chobotnice Krake s kolmým sjezdem. Tak se nakonec přiblížila zavírací hodina, postupně jsme se všichni blížili k východu a já jsem zjistil, že aplikace na mém mobilu, která zaznamenává prochozenou vzdálenost, ukázala denní výkon cca 10 km. Neuvěřitelný výkon, ale v 85 hektarů velkém parku asi normální.

Všichni jsme se sešli unavení, ale spokojení u autobusu a nastal čas návratu domů. Pár kilometrů, a už jsme na dálnici. Po několika minutách normální jízdy přišlo zpomalení, až nakonec museli všichni zastavit úplně. Vlády nad námi se ujala obávaná „Stau“, takzvaná totálka. Nešlo ani o nějakou nehodu, jen se čtyři jízdní pruhy zužovaly do dvou v kombinaci s prácemi na silnici. V tuto dobu a v těchto místech to bylo dost neobvyklé, ale fakt je ten, že následujících 10 km jsme jeli asi hodinu. Poté se cesta uvolnila a mohli jsme k domovům pokračovat obvyklou rychlostí. Až později, doma, jsem zjistil, že v Německu probíhala stávka strojvedoucích, takže vlaky většinou vůbec nevyjely a toto mohl být důsledek. Dále cesta celkem příjemně ubíhala a dokonce jsme trochu stáhli zpoždění vzniklé zmiňovanou kolonou. Když v tom..... kousek po projetí rozsáhlé aglomerace Halle / Lipsko zastavil náš řidič u kraje vozovky, ale kromě nás tam nikdo nebyl. Důvod: porucha na autobusu. Brzy bylo jasné, že porucha je vážnější, takže vlastní silou autobus dále pokračovat nemůže. Bylo něco kolem půlnoci a všichni jsme museli z bezpečnostních důvodů autobus opustit a počkat za svodidlem. Mezitím byl povolán náhradní autobus, ale bylo jasné, že si na něj „chvíli“ budeme muset počkat. Poté dorazila místní policie a chránila tak místo nechtěného parkování. Zjistili jsme, že pár kilometrů před námi je dálniční benzínka a tam by se určitě trávil čekací čas lépe, než v příkopu za svodidlem. Policie pro nás tedy poslala dva svoje mikrobusy a ty nás na třikrát postupně přemístily na vytouženou benzínku. Tam už jsme vyčkali příjezdu náhradního autobusu a po tomto intermezzu jsme konečně dorazili domů. I přes tuto lapálii se výlet vydařil a všem účastníkům výletu děkujeme, že byli jako vždy skvělí a v pohodě.

Aktuální hodnocení: 0,0 / 5