listopad 2018

Po Út St Čt So Ne
01 02 03 04
05 06 07 08 09 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30
<   >




Heide Park 2013 (napsal Vašek HD)

První květnová neděle se blíží ke svému závěru, zadáváme na internetové stránky kouzelnou formulku "výlet do Heide Parku právě probíhá" a lehkým krokem vyrážíme na místo srazu, kde už čeká přistavený autobus. Po krátkém úřadování a usazení všech účastníků, vyrážíme uličkami Prahy vstříc adrenalinové zábavě.

Rád bych napsal, že cesta byla něčím zajímavá a nevšední, ale nezasekli jsme se ani v několikahodinové Stau a stejně tak nás i německá policie ušetřila běžné byť zbytečné kontroly, jakou jsme absolvovali zhruba před rokem při stejném výletu. Po cestě, která tedy proběhla naprosto nudně a všedně jsme dorazili k parku krátce před tím, než otevřel své brány. Na rozdání vstupenek a vyfocení společné fotky jsme však měli času více než dost, protože Heide Park sice otvírá své brány již kolem deváté, ale dostanete se maximálně na náměstíčko za vchodem. Zde se ale můžete v klidu nasnídat, posedět a nasát něco málo parkové atmosféry, než se v deset hodin otevřou vrátka a vy konečně můžete vstoupit do hlavní části s atrakcemi. Vedení parku v tomto ohledu mění styl otevírání takřka každý rok a nutno říci, že nám to moc nejde přes nos, protože pokaždé je to o malý krůček v neprospěch nás návštěvníků. Vcházíme však dovnitř a v rekordně velké skupině čítající takřka 30 lidí vyrážíme na vláček hnedle za vchodem a ten s několika dalšími návštěvníky během krátké chvíle takřka zaplňujeme. Strojvůdce musel docela koukat, když většina návštěvníků běží s nadšením na Krake, nebo Colossos a my s podobným nadšením usedáme do vláčku, který rychlostí chůze odveze cestující asi tak stopadesát metrů dál a tam vysadí. Náš tah byl ale rafinovaný a zcela promyšlený protože, zastávka na které jsme se z malého vláčku vysypali sousedí s jedním z největších lákadel, kterým je střemhlavá horská dráha Krake.

Chobotnice, jak zní její český překlad je jednou z několika mála střemhlavých drah na světě a v provedení bez podlahy je jedinou v Evropě a zároveň jednou ze čtyř na celém světě. Její výška je 41 metrů, z které se do tlamy zubaté příšery řítíte v úhlu 90 stupňů a následuje vodní gejzír s Immelmannovým lopingem, který získal svým tvarem inspiraci u manévru stejnojmenného letce v první světové válce. Řadíme se do krátké fronty a po čtvrt hodině čekání si všímáme, že pauza od poslední jízdy je nějak nezvykle dlouhá. Chvíli na to vidíme dva chlapíky v montérkách, jak si to štrádují k nástupišti a to odradí od čekání ve frontě i ty největší optimisty včetně nás.

Vyrážíme proto naší obvyklou trasou k volnému pádu, do kterého usedáme po několika málo minutách čekání. Pád ze 71 metrů nemá chybu a proto jej absolvujeme ještě jednou a pokračujeme svižným krokem na další zastávku našeho osvědčeného okruhu. Tou je bobová dráha  Schweizer bobbahn, kde usedáme do žlutomodrého bobu se švédskou vlaječkou a žertujeme na téma nedávné hokejové porážky od této severské země. To jsme ale nevěděli, jaký večer dostaneme klepec od samotných Švýcarů, podle kterých se jmenuje celá atrakce. Jízda ale byla navzdory barevnému provedení bobu skvělá a plná adrenalinu. Opravdu jsme si to užili a jen po pár krocích z kopečka přicházíme k zavěšené dráze Limit, která bohužel nefunguje a my přestáváme být docela rádi. Těší nás jen to, že Krake opet vidíme jezdit, ale zároveň nás netěší, že nevidíme jezdit vystřelovačku Desert race. Procházíme pár kroků kolem menší kolotočové části ve stylu starobylých Mayů, na kterou vrhá stín další obrovské lákadlo parku nesoucí jméno Colossos. Tento název je zcela zasloužený a nemusí se za něj stydět, protože je se svými 60ti metry nejvyšší dřevěnou horskou drahou na světě.

Díky jeho prvenství a hlavně uzavření několika dalších top atrakcí parku nás vítá docela pěknou frontičkou. Stavíme se do ní a zjišťujeme, že to nebude zas až tak hrozné, jak se mohlo na první pohled zdát. Ve frontě  s námi stejně jako na předchozích atrakcích stojí jeden ze řidičů autobusu, který se rozhodl část dne věnovat právě ježdění na atrakcích a nutno říci, že bez nějakých větších zkušeností do toho šel opravdu po hlavě. Sice to byl jeho druhý zábavní park, ale poprvé absolvoval jeho návštěvu v partičce nadšenců, do které jsme ho rádi přijali. Fronta sice nebyla z nejkratších, ale ubíhala celkem rychle, takže po pár desítkách minut už sedíme ve vozíku a míříme do 60ti metrové výšky. Nevím proč a nevím jak, ale jízda mi stejně jako mnohým dalším připadala rychlejší a svižnější než v předchozích letech. Důvod nám není znám, ale je možné že dráha prošla nějakou větší údržbou kolejiště o čem by svědčilo několik nových do dáli zářících prken, nebo nějakou větší rekonstrukcí prošly samotné vozíky. Vláček si to šinul jak namydlený blesk a zážitek byl o poznání lepší, než v mnoha předchozích letech.

Naší další zastávkou obvykle bývá vystřelovačka Desert Race, ale musíme si nechat zajít chuť, protože dnes se na ní bude bohužel jen prášit. Bereme za vděk menší vláčkovou dráhou kousek od Colossosu, po jejíž absolvování přichází na řadu rafty, které jsou v Heide Parku na opravdu vysoké úrovni. Kouzelné na raftech je to, že se můžete plavit v šesti lidech, ale třeba jen jeden, nebo dva vystoupí opravdu mokří a vy jen škodolibě doufáte, že černý Petr nepadne zrovna na vás. Někdo je po vystopupení mokrý více a někdo méně a padá rozhodnutí, že dáme druhou šanci střemhlavé dráze Krake. Ve frontě na něj čekáme maximálně 15 minut a kdyby jsme netrvali na první řadě, tak by jsme přišli na řadu takřka ihned. Prvořadost je taková nemoc této atrakce, protože takřka každý chce do tlamy chobotnice koukat přímo a ne přes květák někoho před vámi. Dochází tak ke kuriozním situacím, kdy je nástupiště a přilehlé schody plné čekajících lidí, ale na druhou a třetí řadu čekají třeba jen tři lidé. Díky tomu tráví vozík na nástupišti mnohem delší dobu a při naší minulé návštěvě už bylo na obsluze atrakce vidět, že se jí pohled na dvě poloprázdné řady ani za mák nelíbí. Při tom je prvořadost na střemhlavých atrakcích celosvětová epidemie a dalo se to možná řešit již při stavbě nástupiště. My jsme ale neoblomní, na žadonění obsluhy nereagujeme a řadu první si nenecháváme vymluvit. Vzhledem k tomu, že Krake je jednou z mých nejoblíbenějších horských drah, mohu zcela neobjektivně říci, že jízda je naprostá pecka a kdo na střemhlavé dráze nikdy nejel, o mnoho přichází.

Jelikož loňský rok prošla dráha Krake vylepšeními, jehož součástí bylo postavení horrorového labyrintu, tak jsme měli ihned po vystoupení zálusk právě na něj. Trefili jsme se však přesně do hodinové obědové pauzy lidí, kteří zde namaskovaní straší. Škoda, že jej není možné navštívit, protože pohled na obědvající partičku pirátů, řezníků, člověkochobotnic a mrtvých námořníků by mohla být zajímavější, než většina rádoby show v parku. My se také vydáváme zaplnit kručící žaludky a jako každý rok k tomu využíváme samoobslužnou restauraci mezi vodní bitvou a zmíněnou chobotnicí. Nabídka je velmi podobná jako každý rok a nejčastěji vybraným pokrmem je kuřecí steak s přílohou, nebo klasický vepřový řízek. Po najedení a velmi krátkém odpočinku vyrážíme k blízké vodní bitvě, kde je na druhou hodinu nahlášena jako obvykle hromadná bitva účastníků zájezdu. Bitvy se účastní zhruba 15 lidí z kterých část usedá do lodiček a část se staví k vodním dělům na břehu. Opět se přesvědčujeme o tom, že v lodičkách je člověk díky malému natočení vodních děl jako na střelnici a pokud číhá na břehu u vodního děla někdo opravdu odhodlaný, tak není jiné možnosti než vystoupit úplně mokrý.

Tak se také stalo a mokří od hlavy až k patě vyrážíme zpět do horrorového labyrintu, kde se díky předešlé obědové pauze nahromadilo docela dost lidí. Proto čekání po chvilce vzdáváme a přecházíme na vedlejší loopigovou dráhu Big Loop a po svezení vyrážíme k zavěšené dráze Limit. Ta už sice jezdí, ale díky frontě a její známe hrubosti mnoho lidí svezení nevyžaduje a my se rozdělujeme na menší skupiny, které si vyráží zopakovat oblíbené atrakce dle své libosti. My si opakujeme většinu top atrakcí a vyrážíme zpět do strašidelného labyrintu, kde čekajících lidí zrovna neubylo, ale vzhledem k tomu, že už máme v parku několikrát splněno vše co jsme chtěli, se stavíme do fronty a napjati očekáváme, co se uvnitř bude dít. Pirát, který vítá návštěvníky u vchodu bere dovnitř celkem velké skupinky, takže čekání není zas až tak dlouhé, jak by se mohlo zdát. Nás je vpuštěno do malé předsíňky nějakých 13 lidí a podle mě to na takovou atrakci není zrovna málo. Pohled na neubývající frontu je ale pro piráta rozhodující. Z naší skupinky jsem jediný kdo labyrint už minulý rok navštívil, mohu tedy porovnávat, ale veškeré detaily si před ostatními samozřejmě nechávám pro sebe. Vlastně je stejně jako loni nebudu psát ani sem, protože nechci kazit zážitek, těm kteří mají Krake Lebt teprve v plánu.
Jediné co mohu prozradit je to, že se jedná temný labyrint v kterém ve skupince procházíte a straší vás živí lidé namaskovaní jako různé nestvůry a chvílemi si ve tmě opravdu nevidíte ani na špičku nosu.

Otvírací doba parku už se nelítostně blíží ke svému konci, tak ještě zajdeme na výbornou zmrzku na konci dráhy Big Loop a zopakujeme si naposledy dřevěnku Colossos, do které nastupujeme po pár minutách čekání. Poté už jen spokojeně odcházíme s pocitem skvěle prožitého dne směrem k východu a plni zážitků se scházíme s ostatními účastníky u zaparkovaného autobusu. Už zbývá jen malé shrnutí v kterém bych opět rád poděkoval všem zúčastněným a zároveň vytkl pár maličkostí samotnému parku. Ten je už po léta jak na houpačce, protože jednou udělá něco čím si získá zájem mnoha lidí, ale povětšinou někde na druhém konci něco jiného zkazí, nebo zanedbá a nám to popravdě nedá spát. Není to tak dlouho, kdy měl park poloviční návštěvnost, méně atrakcí ale otvírací dobu měl od 9 do 18. Přesně o dvě hodiny déle, než je tomu dnes, ale vstupné s každým rokem spíše roste než, aby také ubývalo. Podobné je to například s květinovou výzdobou, která je jeden rok taková, že je v naprosto celém parku a skoro by se za ní nemusela stydět nějaká holandská květinová výstava a další rok v té samé době procházíte kolem oschlých stonků a některé záhony připomínají brázdy pro pěstování brambor. Pěkně udělané jsou jen záhony, které jsou návštěvníkům více na očích. Je to svým způsobem jen maličkost, ale přesně to odráží chování parku v mnoha jiných důležitějších věcech o kterých už bylo i v minulosti napsáno pěkných pár řádek.
Dost, ale hnidopišství a zpět k samotnému výletu, který se opět povedl na jedničku a doufáme, že všichni domů odjížděli minimálně tak spokojení, jako ti s kterými jsme měli možnost cestou zpět mluvit a podělit se tak o čerstvě nabité zážitky.

Díky všem a budeme se těšit u některého z dalších výletů.


Napsal Vašek HD

Galerie

Heide Park 2013 (napsal Vašek HD) Heide Park 2013 (napsal Vašek HD) Heide Park 2013 (napsal Vašek HD) Heide Park 2013 (napsal Vašek HD) Heide Park 2013 (napsal Vašek HD) Heide Park 2013 (napsal Vašek HD) Heide Park 2013 (napsal Vašek HD) Heide Park 2013 (napsal Vašek HD)
Aktuální hodnocení: 0,0 / 5

captchaNelze-li číslice přečíst, zkuste obnovit obrázek.